O dobrotivém ‘Alá’addínovi
Za
časů dávno minulých, kdy oázy ukrývaly tajemství, a za nichž v řídkých
palmových lesích a v jeskyních ukrývali se lupiči, dříve, než lidé
znali to, co známo je v dnešních dobách, za časů, kdy se rozmáhalo
islámské náboženství a neustále svářelo se s křesťany, za časů,
kdy příběhy kolovaly z úst do úst mezi vypravěči a nebyly zaznamenány
v knihách, pobýval v zemi, na jejíž obloze za noci zářily tři měsíce
a spousta hvězd a kde slunce pražilo tak horce jako rozpálený oheň, jeden
člověk, jenž bydlel v malém domku na kraji velkého pouštního města
Bagdádu. A tento muž jmenoval se ‘Alá’addín a skoro nikdo jej v Bagdádu
neznal, i když mnoha mužům i ženám již pomohl a byl ke všem přívětivý
a vlídný. Avšak příroda mu to, co mu přidala na rozvaze a chytrosti,
ubrala na kráse jeho tváře, a tak byl ‘Alá’addín muž vzhledu nehezkého,
měl na zádech hrb a jednu nohu kratší. Avšak jeho vlastnosti naproti tomu
byly ušlechtilé a jeho mysl byla vždy čistá. A ‘Alá’addín zabýval se
kúr’anem a básněmi moudrých a často sedával nad knihami učenými a náboženskými
a řešil říšské problémy. Avšak měl pouze jediného přítele - a to muže,
jenž bydlel v domě pouze o krok dále, než se nacházel dům ‘Alá’addínův.
Jeho soused jmenoval se Dža’far, byl to dobrý muž, avšak i tvář jeho
byla překrásná. Někdo by si mohl mysleti, že ‘Alá’addín
záviděl svému příteli, avšak nestalo se tak nikdy, neboť jeho mysl
nedokázala pomysleti na závist a sama tato vlastnost se mu hnusila. Náš
hrdina žil v Bagdádu za vlády chalífy Hárún ar-Rašída, jehož zvěst
po všech světadílech se roznesla, a jenž byl velmi šlechetný a miloval
chudé a s učenci sedával a s moudrými a předobrými lidmi a s mudrci
se scházíval a jeho lid si jej oblíbil a byl k němu vázán láskou,
jakou si ještě nevydobyl žádný chalífa, nechať již Abul Abbás
as-Saffah, Abú Dža’far al-Mansúr, Umar ibn an-Chattáb či jiný vladař, ať
již z dynastie ‘abbásovské, wahhábovské či jiné.
Jednoho
dne seděl ‘Alá’addín nad
svatou knihou kur’ánem a přemítal o súrách jeho a zamýšlel se nad osudy
lidí předchozích a bral si z nich naučení a moudrost, když tu
zaslechl, kterak kolem jeho domu kdos prochází a běduje:
„Ach
osude, co to činíš se mnou, proč nedáš mému tělu odpočinouti a pořád
mu kuješ nástrahy. Ty jsi krutější, nežli pouštní slunce, když je v největším
žáru a plete lidem hlavy. Ach osude, ty mne jednou zabiješ a já již nebudu
na tomto světě, neboť i tak jsem na něm k ničemu a nehodím se do něho!“
Jakmile ‘Alá’addín uslyšel tato naříkává slova, pozdvihl hlavu od svaté knihy a tyto verše přednášet se jal:
abych
pomohl člověku sužovanému
pomohl
od křivd a nepráví
a
napravil všechna bezpráví
Poté sklopil hlavu a vyšel před svůj dům a uzřel tam muže, ověšeného sítěmi, přistoupil k němu a optal se jej tak laskavým a přátelským hlasem:
„Copak
stalo se ti příteli, stonáš snad, či potkalo tě neštěstí, nebo ti snad
někdo ukřivdil.“
Muž
pohlédl na ‘Alá’addína a odvětil mu na jeho dotaz:
„Muži
předobrý, mne stále osud stíhá a škodí mi, jako kdybych ani nebyl člověk.
Slyš, že můj příběh je takovýto: Já jsem v tomto městě chudý rybář
a jmenuji se ‘Abdalláh, avšak Bůh - On jednotný, mi nepřeje a stále mi
nedopřává uloviti nějakou rybu, a já nemám čím živit rodinu a ani co
prodat na trhu. Nechť zhyne ten propadený Tigrid, řeka, jež měla by mi dávati
potravu a namísto toho je hluchá
k mým prosbám i k mému pláči a smutku. Nechápu, proč zrovna já,
člověk z města Bagdádu, musím žíti v tak nuzných poměrech a
proč mne osud tak nenávidí…“
Mudrc
se skoro rozplakal nad vyprávěním mužovým, leč pozastavil slzy a pravil k němu
hlasem rozhodným:
„‘Abdalláhu,
já se jmenuji ‘Alá’addín a jsem na světě od toho, abych lidem jako jsi
ty pomáhal a abych se objevil vždy na místě, kde je mne třeba. A jak pravil
básník ve verších svých:
a
kdo spolupráci se protiví
ten
není správným člověkem
a
Bohu se tak znelíbí
Takto se zachovám i já. A ty nyní pojď se mnou a následuj mne, já tě dovedu na místo, kde se každému splní jeho touhy.“
„Půjdu
s tebou, příteli můj ‘Alá’addíne!“ vzkřikl muž.
‘Alá’addín
poté uchopil lampu a vyrazil s ‘Abdalláhem ven z města a našlapoval
ulicemi, až s ním vyšel kamsi za Bagdád do jedné nedaleké oázy, kde
rostla pouze mandle, u níž se nacházel vyvěrající pramen. ‘Alá’addín
nabral do rukou vodu a postříkal jí ‘Abdalláha a poté utrhl jednu mandli,
podal ji muži, veca:
„Příteli
můj, sněz tuto mandli a přej si při jejím požívání, aby k tobě
byl osud vstřícný.“
Muž
od něho přejal plod, rozloupl jeho pevnou skořápku a vložil si lahodnou
madli do úst a přemýšlel a usilovně si přál, by k němu osud byl přívětivý,
a aby již dopřál mu Tigrid dobrých úlovků. Ledva dojedl mandli, cítilo se
jeho srdce potěšeno a podíval se na ‘Alá’addína pohledem plným díkům,
usmál se na něho a chtěl cosi říci, avšak ‘Alá’addín jej pozastavil
a pravil:
„Nyní
se vydáme zpět k Bagdádu. Vejdeš do zahrady chalífovy, kde je dobré
loviště a tam rozhodíš své sítě a uvidíš, že zajisté něčeho chytíš.“
Muž
mlčky přikývl, vstoupili do Bagdádu a za svitu měsíců hodil ‘Abdalláh
sítě do průzračné vody Tigridu. Ta počala k jeho potěšení těžknout
a on ji z pomocí ‘Alá’addínovou vytáhl na břeh a nalezl ji plnou
ryb. A zaradoval se, vzal ony ryby a zapomenuv na ‘Alá’addína odešel ze
zahrady. ‘Alá’addín, když viděl ‘Abdalláha bez díků odcházeti,
sklonil hlavu k zemi a tyto verše přednášet se jal:
Ach
ty nevděčníku
tvé
srdce je prosto díků
nejsi-li
schopen vděku
tak
nepatříš do tohoto věku
Poté
se rozplakal nad tím, co se mu přihodilo, až usnul v té zahradě na
kamenné lavici a na jeho tvář dopadalo bledé světlo měsíců.
Druhého
dne ráno vyrazil do zahrady chalífa a tu nalezl na lavici ležícího ‘Alá’addína
a když viděl jeho křečovitou, i ve spánku hrozivou, ale zároveň i sklíčenou
tvář, pravil svému kleštěnci:
„Masrúre,
tento muž se mi zalíbil a tak jej, až se probudí, pošli do mého paláce. Kéž
by mi tento muž mohl pomoci v mém neštěstí.“
Tu
pohnul se ‘Alá’addín na lůžku, podíval se na krále, vzdal mu poctu a
vypověděl mu, že se mu pokusí poradit, když mu chalífa řekne, co jej sužuje.
I dozvěděl se od něho ‘Alá’addín, že chalífa nebyl ze své ženy
Zubejdy obdařen dítětem, neboť jej trápí neplodnost. ‘Alá’addín
zavedl tedy chalífu k oné oáze, pokropil jej vodou a nechal mu snísti
mandli. Král ihned pocítil v těle sílu a tak pravil ‘Alá’addínovi:
„Příteli,
jestli budeš díti pravdu, učiním tě svým vezírem.“
Posléze
odebrali se do města a chalífa přidělil ‘Alá’addínovi jeho komnatu a
Zubejda ještě toho večera počala
a když se naplnil její čas, narodil se králi syn. I povolal si po jeho
narození a pomazání ‘Alá’addína k sobě a pravil mu:
„‘Alá’addíne,
zasloužíš si odměnu a já vyplním to, co jsem ti slíbil a to tedy to, že
tě učiním
svým vezírem.“
‘Alá’addín
se pokoušel namítati, avšak král jej dal povýšiti na jeho hlavního vezíra
a ‘Alá’addín vyhověl chalífovi a s láskou a oddaností počal
konat svůj hodnostářský úřad. Jednoho dne, když byl povýšen i na bagdádského
válího - městského sudího, přišli k němu dva sporující se muži.
Mezi nimi byl i ten nevděčník ‘Abdalláh a jakmile jej ‘Alá’addín
spatřil, pravil, odkloniv hlavu k zemi:
„Proč
přicházíš ke mně, nevděčníku?“
Tu
‘Abdalláh poznal, kdo jest válím a poklekl před něho a pravil omluvným
hlasem:
„Má
povaha se změnila od té doby, co jsi mi pomohl ve štěstí. Stal jsem se
podvodníkem a také tohoto muže, s nímž se nyní chci souditi, jsem
podvedl. Avšak jakmile jsem spatřil tebe, příteli ‘Alá’addíne, vzpomněl
jsem si, co jsi pro mne učinil.“
„Nenazývej
mne přítelem, ‘Abdalláhu, jelikož ten, kdo nezná vděk a dík, nemůže
jiného nazývati přítelem, pokud ten druhý také není nevděčník. Avšak
z tvého hlasu slyším omluvu a tak ti odpouštím, avšak spřátelím se
s tebou úplně až tehdy, až se tomuto podvedenému muži omluvíš. Řekni,
podvolíš se mému rozkazu, nebo si ponecháš svou žulovou hlavu tak tvrdou,
jako se dnes? Čekám na tvé rozhodnutí a mezitím se optám tebe, muži předobrý,“
pravil válí, pootočiv se k muži, dosud až mlčky stojícímu, „co ti
‘Abdalláh provedl?“
„Ošidil
mne na trhu, dal mi méně ryb, než jsem měl dostati,“ odvětil tázaný.
Poté
se ‘Alá’addín podíval opět na ‘Abdalláha a pravil k němu řečí
výmluvnou:
„Mou
hlavu již pokryl šedý vlas a za celý svůj život nepokusil jsem hřích a
vyplňoval jsem všechny povinnosti islámu a nikdy jsem se neprotivil Bohu - On
je jedinečný, a vždy jsem ctil pravdu a spravedlnost a moudrost u mne vítězily
nad sílou. Proto nyní učiním to, že tě opět budu nazývati svým přítelem,
avšak musíš tomuto muži vrátiti jeho ryby, sic tě nechám vyhostiti z Bagdádu.“
‘Alá’addín
čekal, že ‘Abdalláh udělá to, co mu poručil, avšak on se urazil a
pravil pyšně:
„Zpropadený
‘Alá’addíne, umím dobře předstírati lítost, avšak jsem v jádru
zlý a proto tě neuposlechnu a na místě tě zabiji!“
A
jak pravil, tak také skoro učinil, nebýt jednoho z přítomných strážců,
jenž povšiml si, že ‘Abdalláh vytahuje meč a chce ‘Alá’addína tít.
Ledva ‘Alá’addín zřel, že ‘Abdalláh je proradník, jemuž není
rovno, dal jej vyhnati z města s vypáleným znamením na čele, které
značilo, že je to podvodník a nevděčník, nad něhož není rovno.
Toto byl první a také poslední ‘Alá’addínův násilný čin, neboť nenalezl se již nikdo, kdo by byl takový, jaký byl právě ‘Abdalláh. A jestli ‘Alá’addín nezemřel, tak v Bagdádu žije dodnes a jistě je neustále městským válím a každý jej má v oblibě. A nežije-li již, tak jistě je zapsaný do myslí bagdádských občanů zlatou barvu a vzpomínka a památka na něho přetrvá ještě další mnohá století, neboť legendy neumírají.
Zpátky
na fantasy