Cesta
sebepoznání
Za
časů dávno minulých se vyprávěl v poušti příběh o jedné z cest,
vedoucích z Buchary, starobylého města. Nikdo nikdy nevěděl, kam tato
cesta vedla a nikdo se o to ani nezajímal, a tak nebyla ani hlídána ni udržována,
a není divu, že vedouc hustým palmovým lesem - zázrakem to uprostřed pouště,
po čase zcela zarostla. Byli i lidé, kteří se pokoušeli tou cestou vydat,
avšak většinou se nevrátili, a vrátil-li se někdo z nich, byl šílený.
Za těch časů také žil v Buchaře jeden mladík, jenž se jmenoval
‘Alí Muhammad, a byl to mladík velmi zvědavý, vzhledu šlechetného a
vlastností stejných. A tohoto mladíka jako jediného zajímalo, kam ta neudržovaná
a podivná cesta vede. Bylo to roku hidžhrah v měsíci šuval, když již
byla jeho zvědavost natolik nesmírná, že počal po tajemství cesty pátrat.
„Kde
bych mohl začít?“ ptal se ‘Alí sám sebe, „kam bych měl zajít, kde
bych mohl naleznout zprávy o té cestě? Co takhle knihovna - ano, to bude to
správné místo!“
A
tak se po dlouhých úvahách odebral do místní knihovny, v níž se nacházelo
mnoho svazků ze všech různých oborů. Celý den hledal knihu, v níž
by mohl najít něco o oné cestě, avšak jeho pátrání bylo marné, neboť
nenalezl žádnou knihu, jež by skrývala obsah, jenž hledal. Již se málem
odebral zpět k domovu, avšak tu jej ještě napadlo zeptat se knihovníka.
Byl to starý muž a mohl leccos vědět. Přistoupil ke starému muži, čtoucímu
knihu. Poklepal na jemně dřevěnou desku stolu a muž ihned zpozorněl.
„Co
si přeješ, mladíku?“ otázal se zvolna.
„Přeji
ti dobrého dne, moudrý muži. Můžeš mi poradit, kde bych zjistil nějaké
zvěsti o oné cestě, jež vede palmovým lesem, a jíž nikdo roky nejezdí?“
Muž
dlouho, předlouho mlčel, avšak nakonec roztrhl roušku ticha slovy:
„Mladíku,
v jedné latinské knize s názvem Equas, neboli Kůň, se kdys nalézal
údaj o cestě, na jejíž tajemství se ptáš. Avšak před lety tato knihovna
byla postižena požárem, při němž Equas a jiné latinské knihy shořely.
To je vše, co ti mohu říci k tvému dotazu ohledně zarostlé cesty.“
„I
když jsi mne příliš nepotěšil,“ pravil sklíčeně ‘Alí, „přesto
ti děkuji.“
„Nemáš
zač, mladíku.“
‘Alí
opustil knihovnu a vydal se na náměstí rozjímat o tom, kdo by mu mohl
poradit. Usedl ke studni a zahleděl se ke kobce, jejíž zamřížované okno
ústilo do ulice. Byl v ní uzavřen mladý kacíř, jenž hlásal v Buchaře
křesťanství způsobem nedovoleným, navíc i zároveň hanil čest křesťanskou,
neboť prohlašoval ubohost a chudobu církve. Proto byl zajat a již týden
nacházel se ve vězení. ‘Alí jej pozoroval a kacíř sledoval jeho. Zrovna,
když chtěl kacíř něco ‘Alímu říci, vešel do cely kleštěnec s číší
čehosi a pravil:
„Kacíři
proradný, zde v této číši je bolehlav. Vyber si, buď zhyneš rukou
katovou, nebo sám se zabiješ, a to tímto odvarem.“
„Radši
zhynu lektvarem z bolehlavu, než rukou potupného islámského kata. To,
co jsem hlásal o vašem náboženství, je jenom holá pravda. A to, co jsem
pravil o církvi - tedy to, že je ubohá a chudá, to je také pravda. Udělala
někdy církev něco pro náboženství? Nikdy nic takového nekonala, její příslušníci
mysleli pouze na své blaho a na své štěstí, a o lidi, jako jsme my, se
nestarali a nezáleželo jim nikterak na nás. Řekni, kleštěnče jeden, jak
by se ti líbilo, kdyby imám* v tomto městě dělal vše jen
pro svůj prospěch a nekonal by kázání o dobrotivosti vašeho Boha?“
„Dost
kázání! Jaká je tvá volba?!“
„Dej
sem ten pohár!“ vzkřikl kacíř v odpověď, vytrhl kleštěnci číš
a celý její obsah vypil. Jeho tvář se zvrásnila, oči se obrátily v sloup
a rty mu zčernaly. Záhy padl kacíř v křečích k zemi a
zanedlouho zemřel, jistě mysle na svého Boha.
Když
‘Alí toto pozoroval, v jeho srdci se rozmohl žal a již nepřemýšlel
nad tajemstvím oné cesty, ale nad oním kacířem. Nevěděl, zdali byl
potrestán spravedlivě, a ještě dlouhou dobu o tom přemítal, odebraje se ke
spánku.
Toho
večera se mu zdál podivný sen. Stál před branami Zahrady rozkoše a jal se
otevřít bránu do gushu, čili do oné zahrady, do níž se každý člověk po smrti odebere.
Vše vypadalo v gushu překrásně. Zrálo tam obilí a pobíhalo tam mnoho
spokojených lidí. Avšak zanedlouho se ten obraz změnil v ponurou
krajinu, v níž ‘Alí viděl pouze tři postavy, vzdálené na obzoru. Přikráčel
až k nim a tu uzřel strašlivý obraz nenávisti. Dvě postavy v černém
a s neurčitými tvářemi zabíjeli jakéhos mladíka ležícího na zemi,
jenž byl k ‘Alímu otočen zády. Když jej ony osoby usmrtily, převalily
kopancem mrtvolu mladíkovu a ‘Alí Muhammad zjistil, že je to jeho vlastní
tvář, v níž pohlédl, a že před okamžikem viděl svou vlastní smrt.
Poté jal se vzkřiknouti, avšak ledva z jeho hrdla vyšel sten, vše kol
se změnilo opět v gush, jímž se ‘Alí spokojeně procházel. Kráčel
po polní cestě k nevelké kruhové budově, a když k ní dorazil,
vešel dovnitř. Zjistil, že je to jakási výstavní síň, plná obrazů.
Bylo tam mnoho obrazů, které vyjadřovaly pocity lidské. Nakonec přistoupil
k obrazu, zakrytému kusem látky. Jal se jej odkrýt, neboť měl ponětí,
že je před ním skrýván, avšak jakmile tak chtěl udělat, propadla se pod
ním podlaha oné místnosti a on počal padat do neznámých hlubin. V tu
chvíli procitl ze spánku.
Když
se zpocený probudil, zaháněl vzpomínky ze snu do hlubin své mysli, avšak
nešlo to. Nakonec vstal, umyl se a vzal si čisté oblečení a jal se zajít
za starým fakíhem dějin. Kráčel delší dobu, až dorazil k bucharské
škole, zaklepal na její dveře a optal se muže, jenž mu otevřel:
„Muži
předobrý, řekni mi, zdali zde ještě vyučuje fakíh Ibráhím?“
„Ale
jistě,“ pravil muž, vpustil ‘Alího Muhammada dovnitř a pokračoval, „půjdeš
rovně a zahneš doprava, měl bys jej najít na té chodbě.“
„Děkuji,
muži, za tvou radu.“
‘Alí
se vydal chodbou, jíž mu vrátný ukázal, a zanedlouho opravdu zřel muže,
stojícího u okna se štětcem a plátnem a cosi malujícího. Byl to muž
postavy nevelké, usměvavé tváře a blyštivých velkých zubů, z nichž
některé byly zlaté a to náhradou za zuby ztracené léty. ‘Alí posečkal,
až Ibráhím dokreslí tah štětcem, a poté jej oslovil:
„Ibráhíme,
pamatuješ si ještě jméno jednoho ze svých žáků?“
Muž
sebou trhl, delší dobu hleděl na ‘Alího a posléze pronesl přívětivým
hlasem, pln štěstí, s úsměvem na tváři a s laskavostí v srdci:
„Je
to možné, ‘Alí, jsi to ty?“
„Ano,
jsem to já, ‘Alí Muhammad, tvůj bývalý učeň.“
„A
co ode mne potřebuješ, že po dvou letech, cos opustil tuto školu, ses mne
jal navštívit. Snad proto, abys potěšil mé srdce, či snad potřebuješ něco
zvědět?“
„Obojí,
můj milý Ibráhíme. Chci potěšit tvé srdce, leč zároveň chci od tebe
zjistit jednu malou zvěst, a to o oné cestě, co vede palmovým lesem a po níž
již nikdo nejezdí. Řekneš mi tedy, jaké je její tajemství? Jsou v tom
snad zlé síly či magie?“
Ibráhím
dlouhou dobu mlčel a nakonec promluvil smutným hlasem:
„‘Alí,
s tím ti neporadím, neboť sám tomu nevím. Avšak stav se za mužem,
jenž bydlí nedalo Zlatého náměstí v ulici Sindibádově. Nemá žádné
jméno a je to muž z lidí severských, jenž jako malý sem přišel se
svým otcem. Ten tam prý byl, jak tvrdí, avšak jeho mysl je od toho dne
pomatená. Vyhledej ho tedy, jistě ti něco řekne.“
„Děkuji,
můj milý Ibráhíme. Jsem rád, že jsem tě viděl a slibuji, že až odhalím
tajemství té cesty, zajdu se za tebou podívat, abych ještě více potěšil
tvé srdce naším opětovným shledáním.“
„Budu
rád, když tak učiníš.“
Posléze
‘Alí opustil fakíha a odebral se na Zlaté náměstí a vyhledal v Sindibádově
ulici onoho muže. Bylo jednoduché jej najít, neboť každý v oné ulici
věděl o šíleném muži, jenž prý kdys vydal se tou cestou. ‘Alí
zaklepal na jeho dveře a bylo mu otevřeno malým hrbatým mužem, jenž
„Dobrý
muži, ty ses prý před lety vydal onou cestou palmovým lesem. Je to pravda?
Ptám se tě, jelikož se tam chci vydat také a zjistit její tajemství. Řekneš
mi tedy, jaké je tajemství té podivné cesty?“
„Jakmile
muž uslyšel mluvu ‘Alího, zhrozil se, sedl si ztěžka na židli a
nesrozumitelně mumlal jazykem latinským:
„Omrba
del morir, a l’ama buon. Tronos a l’ama…“
Chvíli
se odmlčel a poté pokračoval v mluvě, již však ‘Alímu srozumitelně:
„Nechoď
tam, mladíku, je to obraz smrti, hrůzné zlo, trůn zla. Je to cesta…
sebepoznání a odhalí ti… tvůj vlastní… osud. Na tom místě… se tvůj
osud… také vyplní, jako se… to stalo mně. Šel jsem tam… a viděl
jsem…, že budu šílený a hrbatý… a tak se také, jak vidíš…, stalo.
Chceš-li tam jít…, varuji tě, že tě… to může stát život…, neboť
každý tam dojde svého… osudu dříve, než by se vyplnil… v tvém životě.
Je to pro… ty, co jsou zvídaví… a zajímá je jejich vlastní osud…, ač
tak mohou přijít o život…
To
je všechno… co ti mohu říci…a…Ombra del morir, a l’ama, a l’ama,
buon, buon…“
‘Alí
nechal onoho muže vykřikovat jeho podivná latinská sousloví a odešel domů
sbalit vše potřebné, co by mohl potřebovat na cestu oním lesem. Nachystal
si zásoby vody a jídla, vzal s sebou ostrou šavli a ještě s příchodem
večera vyrazil, touže po poznání vlastního osudu, leč zároveň pociťuje
i hrůzu z toho, co mu vylíčil onen podivný muž. Bál se, aby jeho
osudem nebylo něco podobného, aby nedopadl tak, jako onen seveřan. Avšak
jeho odvaha byla sveřepá, a tak vystoupil branou z Buchary a rozhodným
krokem počal kráčet po oné cestě. Kráčel pomalu, neboť musel prosekávat
cestu sáh po sáhu, aby se vůbec dostal dál. Mnoho dní se takto prodíral,
nepoznávaje, zdali je noc či den, až nakonec dosáhl své tužby. ‘Alí
Muhammad usekl silnou větev husté palmy, a tu vkročil na planinu v hloubi
onoho lesa. Uprostřed bylo malinkaté jezírko, od něhož se odrážely
paprsky, neboť byl právě den. ‘Alí usedl na zem, a byv přemožen únavou,
usnul.
Netrvalo
dlouho a procitl ze spánku. Postavil se a rozhlédl se. Bylo časné ráno a
tak usoudil, že spal velmi dlouho. Měl velkou žízeň a již nemaje zásoby
vlastní vody, naklonil se nad studánku, nabral vodu do dlaní a napil se. Než
však tak učinil, spatřil v hladině studánky odraz čísi tváře.
Prudce se otočil. Za ním stál stařec s kostěnou holí a pravil:
„Po
mnoha letech další odvážlivec přišel podívat se na svůj osud.“
„Ano,“
pronesl rozumu zbavený ‘Alí, „chci poznat vlastní osud.“
„Tak
se napij té vody.“
‘Alí
tak učinil a napil se vody. Stařec náhle zmizel a onen palouk se proměnil v jakousi
rozlehlou plochu, na níž zrálo obilí - byl to gush. Tu se vše změnilo z gushu
na ponurou planinu a ‘Alí nad sebou viděl dvě zakryté tváře. Byli to oni
dva lidé, které zahlédl ve snu. Poté jej tito lidé zabili a on se opět
probudil ve skutečném gushu a kráčel jím, až dorazil k budově půdorysu
oválného, jíž zřel též ve svém snu. Vešel dovnitř a spatřil tam tytéž
obrazy. Nakonec přistoupil k onomu zakrytému obrazu, odkryl jej a tu uzřel
na plátně malířském vyobrazenou vlastní smrt. Vzkřikl a tu se vše opět
proměnilo v onu paseku, na níž stál s tím starcem, a nyní viděl
se tam mrtvý. Poté se vše rozplynulo před jeho očima, neboť se naplnil
jeho osud. Mřel, jak bylo psáno, a to smrtí nehezkou a ohavnou, o mnoho let dříve,
než by měl.
Budiž
tento příběh poučením pro všechny lidi, kteří by zatoužili vydat se po
oné Cestě sebepoznání. Jak říkal onen podivný seveřan - ta cesta byla
ombra del morir, čili obraz smrti, a taká ukrývala a l’ama, neboli zlo, a
také skýtala buon, čili hrůzu.
Tak
končí příběh o ‘Alím Muhammadu, avšak nekončí vypravování o Cestě
sebepoznání. Uplynulo mnoho staletí od doby, co zhynul ‘Alí Muhammad v hlubinách
onoho hvozdu, zázraku to uprostřed pouště, když zachvátil Bucharu obrovský
požár. Tenkráte hořely i sudy se smolou a obyvatelům Buchary nezbylo nic
jiného, než je katapulty vystřelit z města. Avšak namísto v poušti
přistálo deset sudů právě v onom palmovém lese, kterým vedla Cesta
sebepoznání. I počal les hořet a hořel
po celé tři dny, až zbyla z něj pouze hromada popele. Oheň zničil
i planinu a jeho působením se ucpal pramen vody, jež ukazovala osud. Po několika
letech byl rozvát popel z lesa po celém světě a z místa, kde byl
les, se stala poušť. Avšak na místě, kde se dříve nacházel od požáru
ucpaný pramen Vody osudu, vyrostlo několik palem a časem tam vznikla stinná
oáza, prostá vody k napojení. Jednou jel kolem jakýs beduín a bylo mu divné,
že uprostřed pouště rostou palmy, a tak mu bylo jasné, že tam někde musí
být pramen. I vzal lopatu, jíž vozil s sebou, a počal kopat kolem
palem. Tu uvolnil veliký balvan a na svět vystříkla po mnoha letech Voda
osudu. Onen beduín se jí napil a tu se přenesl v představách do jakéhosi
města, kde byl uzavřen v kobce. Poté k němu přistoupil kleštěnec
a probodl jej, neboť to byl jeho osud. Poté se vše opět proměnilo v onu
oázu, a beduín viděl sebe samého mrtvého na zemi - stalo se mu totéž, co
se událo ‘Alí Muhammadovi.
Celý
den poté Voda osudu stříkala z hlubin země, až její zásoby byly vyčerpány,
a tak tato zrádná voda, jež mnoha lidem šílenství nebo dokonce smrt přinesla,
vpila se do písku a ztratila se tak navěky z tohoto světa, aby již
nikdy nikdo nemohl poznat svůj osud. Na onom místě však doposud je položen
veliký kámen, na němž jsou vytesána slova Ombra
del morir. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kdo tam ten kámen
zasadil, neboť se tak stalo jedné noci, kdy zářilo mnoho hvězd na obloze a
všichni obyvatelé bucharští již spali.
A toto je konec historie Cesty sebepoznání, jejíž příběh je zaznamenán pouze v dávných kronikách města Buchary. Avšak tyto kroniky byly nenávratně kdysi ztraceny, a tak tento příběh je znám pouze z úst vypravěčů.
*)
imám je v islámu označení pro zakladatele některého náboženského
odvětví, nebo je to vůdce náboženství v určitém městě, jak je
tomu zde