REPORTÁŽ Z CESTY

REPORTÁŽ Z CESTY - CHORVATSKO PODRUHÉ

V září 2001 jsme s tátou podnikli poznávací výlet do Chorvatska. Vyrazili jsme přes Rakousko, kde jsme se z rozhlasu poprvé dověděli o teroristickém útoku na USA. Cestou Rakouskem se již počalo vybírat zachmuřené počasí posledních dnů. Slovinskem jsme projeli pouze asi sto kilometrů, než jsme dojeli k hranicím s Chorvatskem.

U Záhřebu jsme již zamířili k prvnímu cíli naší cesty, Plitvickým jezerům (Plitvička jezera). Dorazili jsme k nim asi o půlnoci a chtěli jsme přespat na parkovišti, na kterém jsme nocovali vždy, ale to bylo tentokrát uzavřené. Optali jsme se po zuby ozbrojených policistů, kde by se dalo spát a ti nám řekli, že snad jedině v autocampu Korana. Přespali jsme tedy v něm pod širým nebem a následujícího dne jsme se vydali na prohlídku jezer.

Zvláštnost jezer spočívá v tom, že jsou to rozložena stupňovitě nad sebou a jsou navzájem propojena stovkami vodopádů. Voda v nich je velmi čirá, barvy jasně modrozelené a je plná ryb, jiných vodních tvorů a také mincí, které do jejich vod hází bláhoví turisté, myslíce si, že jim to přinese štěstí. Voda také obsahuje jakousi vápenatou složku, takže dřevo, nebo rákosy, do vody padlé či z ní rostoucí, jsou obaleny bílým povlakem. V okolí jezer je několik jeskyní, kde žijí netopýři. V národním parku se vyskytují též medvědi, vlci a rysi. Podařilo se mi nafotit krásného, právě se vylíhlého velikého motýla z rodu martináčovitých. Okružní cesta je sice dlouhá, ale zato krásná. Točila se zde také část dobrodružného filmu Vinetou. Přes největší jezero Kozjak jsme se přeplavili lodí a měli jsme i na některých místech možnost použít upravený autobus. Návštěvníci se mohou v parku pohybovat samostatně bez povinnosti seskupovat se do organizovaných výprav. Přál bych každému, aby se na Plitvická jezera mohl podívat. Neradi jsme tato krásná místa opouštěli a asi ve dvě hodiny jsme již zamířili směrem k pobřeží.

Nejdříve jsem dorazil do městečka Nin (čteno Nyn), které je proslaveno tím, že v něm je hodně památek. Vůbec se mi tam však nelíbilo, protože památky byly obestavěné lešením, a když jsem se náhodného chorvatského dědy optal na zříceniny římského amfiteátru, zavrtěl neznale hlavou a opět se dal do debaty se svými přáteli, se kterými jen tak pro zábavu lovil udicí kraby. S nehezkými vzpomínkami na Nin jsem vyrazil dál, dál k Makarské riviéře.

Opustili jsme vcelku nezajímavé pobřeží a zamířil ku mnohem krásnějšímu, které počíná být právě již před Makarskou riviérou. Dojel jsem až do Drveniku, odkud jezdí trajekty na Hvar a přespali jsme tam na pláži. Za šumu moře jsme pozorovali různá souhvězdí i planety. Druhého dne jsme se rozhodli, že pojedeme tak na dva dny na ostrov, plný vůní, po nichž jsme toužili.

Ubytovali jsme se jako každý rok u námořního kapitána (chorvatsky kapetana). Ony dva dny jsme se pouze koupali a točili na kameru různé věci. Nejzajímavější byla kudlanka, která požírala cikádu. Tento průběh mám celý natočen na videu. Párkrát jsem si také zalovil pod vodou mušle, pozoroval hejna krásných ryb a pro nafocení vylovil ze dna několik zajímavých hvězdic, které jsem poté vrátil moři. Po ránu jsme trajektem opustili ostrov.

Naše další cesta směřovala ku starému městu Dubrovník. Cesta podle pobřeží byla poměrně dlouhá, 11 kilometrů jsme dokonce projížděli Bosnou a Hercegovinou, které patří pouze malý kousek moře. V mořích se v těchto krajích pěstují ústřice. Projížděli jsme také deltou (ústím) řeky Neretvy. Bylo to úchvatné, pohled ze shora ze skal byl nejhezčí - průzračná voda, zavlažovací kanály polí a poletující třpytiví ledňáčci, které jsme také viděli dříve u moře. Kol delty jsme jeli dlouho, protože byla dosti široká. Když jsme konečně dorazili do Dubrovníku, nechali jsme se nachytat na drahý autobus, který nás svezl vzdálenost tak krátkou, že se podobala té, jakou urazím denně cestou do školy. Jeden lístek stál totiž sedm Kuna /35 Kč/ a tyto lístky jsme si koupili čtyři, rovnou i na zpáteční cestu. Až na hrozné ceny jízdného bylo město krásné. Byla to vlastně vodní pevnost jako z Verneových románů. Mezi úžinou dvou stěn bouřila voda, protože město nebylo od obzoru chráněno žádným ostrovem. Nejbližší ostrov, z pohledu na širé moře, je Kréta, která je již příliš daleko zraku poutníkovu.

Navštívili jsme také mořské akvárium, kde bylo možno shlédnout všeliké ryby, ale i různé korýše a dokonce i zákonem chráněnou želvu, která stejně jako všichni ostatní zde chovaní tvorové se vyskytuje v Jaderském moři. Vypadalo to, jakoby se toho dne všichni Chorvaté rozhodli vstoupit ve svazek manželský, nebylo pomalu kostela, kde by neprobíhala nějaká svatba. Dubrovník má asi i pro obyvatele jeho okolí zvláštní kouzlo. Opustili jsme úzké křivolaké uličky a paláce tohoto krásného města, vydali se zpět podle pobřeží a za noci jsme zamířili do vnitrozemí. Přespali jsme na vyhlídce na vodopády Velká a Malá Gubavica na řece Cetině.

Po vydatném spánku jsme vyrazili k Červenému a Modrému jezeru. Projížděli jsme opět rovinou mezi skalami a blížili jsme se k městečku Imotski u hranic s Bosnou. Z tohoto městečka jsme se vydali rovnou k jezerům, hluboko zanořeným do stěny skalního srázu. Nejdříve jsme navštívili Modré jezero, které má svůj název odvozen od modré barvy vody. Nad jezerem se tyčí zřícenina staré pevnosti, kterou jsme si celou prohlédli. Poté jsme zamířili k jezeru Červenému, jehož voda je naopak červená, i když je vzdáleno necelý kilometr od Modrého. Bylo v nich však po suchém létu málo vody, takže rozdíl barev nebyl tak patrný. Trochu zklamáni jsme se vydali na další cestu k vodopádům Krka.

Na Krkách jsme se nezdrželi příliš dlouho, protože jsme přijeli zdlouhavou nepříliš sjízdnou cestou. Přesto jsme si však prohlédli několik kaskádovitých vodopádků a Roški slap. Měli jsme příležitost projet se za dvě stě kuna po lodi roklí, ale o to jsme neměli zájem. Také jsem na Krkách pozoroval různý hmyz - od dlouhých zvláštních hnědých i zelených kobylek po krásné motýly. Další naše cesta směřovala k nejvyššímu vodopádu Manoljovac. Nejdříve jsme se vydali hroznou cestou, kterou nám ukázala jakási stařena. Jeli jsme touto vysloveně pouští asi hodinu, i když to byla desetikilometrová cesta. V kamenité pustině, porostlé jen pokroucenými suchými pahýly trnitých keřů, se popásaly krávy se zvonky kol krku. Bylo mi záhadou, co tam požírají. Konečně jsme se dostali z uzounké kamenité a prašné cesty, kterou sem tam zahrazovaly těla krav, či zalévaly hluboké louže hnědé vody v prohlubních, a dlouho se v blízké osadě vyptávali na cestu k vodopádu, ale od posledního tázaného Chorvata jsme se dozvěděli, že je vodopád po létě též vyschlý. Tudíž jsme vodopád neviděli a ustanovili jsme, že se alespoň podíváme na zříceninu IX. legie, která se tyčila na útesu nad vodopádem.

Od ní jsme zamířili pro změnu do Cerovackých krápníkových jeskyní. Přespali jsme nedaleko vchodu a vyčkávali rána. Ty však, i když byla nová otevírací doba, podle níž se jeskyně měly zpřístupnit od desíti hodin odpoledne, byly přesto zavřené. I když jsme našli jejich správce pana Veselička, nebyl schopen se s námi na prohlídku vydat, protože padala kiša (déšť). Odjeli jsme tedy zklamáni, že jsme nemohli nenavštívili nejkrásnější a krápníky nejzdobenější jeskyně v celém Chorvatsku.

Zamířili jsme opět směrem na Plitvická jezera, na které jsme se rozhodli vydat znovu, protože jsme předpovídali, že po celonočním dešti budou vodnatější. Byla to pravda. Pod vodopádem Velki slap se nedalo ani projít, i když to při naší minulé návštěvě šlo bez obtíží. Velká, do daleka se rozplývající vodní tříšť by nás totiž celé zmáčela. Cestou zpátky nás přes Slovinsko, Rakousko i naši vlast nás doprovázel neustávající déšť, takže jsme z krásného počasí nedávných dní přijeli do lezavého podzimu.

Z týdenní cesty jsem si přivezl vzpomínky, pěkné fotografie krajiny i živých tvorů a suvenýry v podobě mušlí vylovených z hlubin.

aktualizace: květen 2008