|
ZÁLESÁKŮV
ZÁPISNÍK Kapitola šestá: výroba kánoe a rady kolem níStavba
kánoe, takzvaného Kojota, se začíná páteří, širokou uprostřed
deset centimetrů a zužující se pozvolna ke koncům až na tři
centimetry, délka je 370 centimetrů. Položíme ji na čtyři kozy,
stejnoměrně rozestavené po celé délce a pevně přibité k podlaze.
Na oba konce páteře přišroubujeme vazy, sestavené ze tří sčepovaných
kusů z vyschlého jasanového dřeva. Poté zhotovíme nepravá
čela: nejdříve je vystřihneme ze silného balícího papíru ve
skutečné velikosti. Podle papíru potom čela vyřežeme z prken
a sbijeme. Připevníme je k páteři lehce, aby šla po skončeném
plaňkování a žebrování vyjmout. Čela opřeme latěmi o strop, pod
páteř položíme na kozy podložky, aby se snadno nasazovaly plaňky. Plaňky
jsou dlouhé asi 520 centimetrů, jeden centimetr silné a tři široké,
z měkkého dřeva, borovice či modřínu. Polovinu každého žebra
rozdělíme na deset stejných dílů a označíme (např. barevnou tužkou).
Pak plaňky pokládáme a lehce přibíjíme na poznačená místa. Ve
vazech vydlabeme výřezy v místech, kde se plaňka ohýbá. Konce
planěk dobře zapustíme, hlavice šroubů nesmějí vyčnívat.
Jakmile připevníme plaňky, už se rýsuje tvar lodě. Z dobrého
dřeva, nejlépe jasanu, vyřežeme posléze žebra 160 centimetrů
dlouhá, jeden centimetr silná a dva široká v průřezu. Napaříme
je v dlouhé nádobě, nejlépe v okapovém žlabu, uzavřeném
přiletovanými čely. V okapu žebra vaříme tak dlouho, až je můžeme
za horka ohnout a vložit do plaňkování – tam je přitáhneme svěrákem,
a když vychladnou a oschnou, sbijeme je s plaňkami nerezavějícími
hřebíky. Jestliže nemůžeme je na koncích kánoe tak ostře ohnout,
vkládáme žebra poloviční. Když jsou všechna připevněna k plaňkám,
vyztužíme okraje kánoe na lubech prkénky, čela rozebereme a odstraníme.
Na vnitřní straně lubů se potom připevní vyztužovací příčky,
široké v průřezu pět centimetrů a silné dva centimetry,
zespoda připevněné šrouby a matkami na lubovou lať. Potom
kostru obrátíme a začneme na páteř a plaňky pokládat nafermežované
a mokré, dosti široké a dlouhé plátno, silně natřené směsí
smoly, vosku a trošky lněného oleje. Pak ještě přišroubujeme k páteři
a ke každému žebru zevnitř ochrannou páteř, pomazanou touž
směsí. Plátno silně napínáme a přibíjíme je hřebíčky na
lubovou lať. Na lubech se plátno chrání postranní a hořejší
lubovou latí, na vazy přišroubujeme železný nebo mosazný
pásek, jeden centimetr široký a tři milimetry silný. Hotovou
loď natíráme zvěnčí i zevnitř fermežovou barvou dvakrát až třikrát.
Když barva zaschne, nalakujeme ji, aby se pěkně leskla. Plátěná kánoe
je levná, lehká a kupodivu trvanlivá. Trhliny opravujeme záplatami přilepenými
kytem na žebrech. Doprava
lodí proti proudu: Pádlování
a píchání proti proudu řeky je součástí vodáckého výcviku.
Seznamuje s vodu, s jejími pravidly i záludnými útoky.
Hledáme mírný proud u břehů, klidnou hlubokou vodu, v zátočinách
najíždíme do nejmenšího ohybu. Křižujeme řeku, pátráme po menším
proudu na tom či onom břehu. Opatříme si plavecké mapy a naučíme
se číst vodácké značky. Podle píchání lodi bidlem se pozná zkušený
vodák. Bidlo je asi třímetrové, tenké, ale pevné, hladce ohoblované,
na konci okování. Pícháme vstoje, poněkud za polovinou lodi, stojíme
podobně,jako bychom vstoje pádlovali. Když pícháme vpravo, levou
nohou vykročíme vpřed, pravá je opřena vzadu, pravá ruka drží
bidlo dole a levá nahoře. Bidlo se noří do vody těsně kolem podle
lodi, trochu kupředu a pak se na ně pověsíme celou vahou těla. Tlačíme
tím loď vpřed podle bidla, které pevně stojí. Na konci záběru se
nohy pokrčí, pak ještě jednou loď plnou silou odrazíme, aby byla v pohybu,
než bidlo vynoříme a přeneseme kupředu. Nesmíme zapíchávat
daleko od lodi – stáčela by se! Směr můžeme měnit tím, že
bidlo zasuneme trochu pod loď, nebo je opřeme stranou od lodi. Koníčkování: Kolem
řek bývá na březích, nezarostlých stromy a keři, kamenná
navigace či vyšlapaná pěšina. Pak můžeme loď zavěsit na šňůru
a koníčkovat ji. Plavidlo vyvážeme pevnými a dosti dlouhými
šňůrami na přídi a na zádi, směr řídíme zkracováním předního
nebo zadního dílu. Zkrácením vzadu se loď vychýlí dál od břehu.
Když správně neodhadneme směr lodi, hrozí zaříznutí do vody.
Loď se nakloní, nabere vodu a někdy se zalije nebo překlopí. Když
hrozí převržení, rychle povolíme zadní šňůru, aby se vyrovnala.
V dnešní době je však koníčkování obvyklé, neboť jsou břehy
plné rekreantů, rybářů, domů a stromů. Jak
se pádluje: Primitivní
plavidla poháníme a řídíme pádlem nebo dvojpádlem. Někdy pádluje
dvojice, z nich přední a zadní mají své úkoly. Přední je na
háčku, zadní na kostrči (kormidle). Na kostrč si
sedá zkušenější, protože loď řídí a je za ni odpovědný. Takt
jako při píchání, tak i při pádlování posunujeme loď tělem, na
okamžik opřeným plochou pádla o vodu. To si má uvědomit nováček,
který chce ukázat zručnost svalů. Nic nedokáže a vyčerpá se tak.
Zkušení vodáci sedí pružně, zapření pevně nohama. Umí pádlovat
vpravo i vlevo, polohu pádla střídá, aby se neunavil. Při pádlování
vlevo drží pravá ruka nadhmatem hlavici pádla a levá je nad listem.
Tato spodní ruka má být při záběru přímo natažena co nejdále
vpřed, pravá, na pádlové hlavici, se jen lehce stáčí. Do vody se
pádlo zasazuje co nejmocněji a skoro kolmo, přičemž je list kolmo k ose
lodi, aby zabral plnou plochou. Pak celým tělem a silou paží opřeme
pádlo do vody, aby je horní ruka tlačila do vody obloukem a
spodní táhla vodu. Zatahovat pádlo zbytečně daleko vzad není
úsporné, to už máme malou sílu, začneme je vytahovat, jakmile mine
tělo. Rychle se vracíme k dalšímu záběru a při prudkém větru
list trochu stočíme, aby se snížil odpor vzduchu. Brždění
a zastavení lodi provedeme protipohybem pádel zezadu vpřed. Tak také
prudce změníme směr. Rychlé otočení se může provést nasazením
pádla k lubu lodi a vyvrácením jejího běhu. Spodní ruka se přitom
o lub opírá a pádlo na něm drží. |